1 Tradiční gramatika

Jeden z typů ↗vedlejších vztažných (relativních) vět. Typické příklady jsou v (1):

V č. klasické jazykovědě se termín v.v.b.h. neužívá, je překladem v mezinárodní jazykovědě běžného termínu free relative clauses // free relatives // headless relative clauses // headless relatives (FR), majícího tyto vztažné věty odlišit od vztažných vět s hlavou // headed relative clauses // relatives (HR), které jsou nejznámějším typem vztažných vět; viz ↗vztažné věty s jmennou hlavou, ↗vztažné věty s lehkou hlavou. Rozdíl mezi vztažnými větami bez hlavy a vztažnými větami s hlavou ukazuje kontrast (1) × (2): v (2) stojí před relativní větou jmenná „hlava“, což je konstituent, který sdílí s relativem který/jenž rysy, v případě (2) rysy [neutr.][sg.] (a náhodně rys [akuz.], srov. (3a), kde hlava sdílí s relativem rysy [neutr.][sg.], ale ne pádu). V (1) naproti tomu žádná explicitně manifestovaná „hlava“ není:

Vedle struktur bez hlavy (FR) (1) a struktur s nominální hlavou (HR) (2), viz ↗věta vztažná s jmennou hlavou, se vydělují taky struktury se zájmennou hlavou (HzR) (3); viz ↗věta vztažná s lehkou hlavou:

Ve v.v.b.h. se užívají ↗vztažná zájmena (kdo, co) a ↗vztažná zájmenná příslovce (kde, odkud, kudy, kam, kdy, odkdy, dokdy, kolik, jak); v.v.b.h. s relativem který jsou velmi příznakové: Která nemá frajíra, nech do vody skočí; jsou v derivačním vztahu k vztažným větám s interní hlavou: Která dívka nemá frajíra, nech do vody skočí. Podle toho, s jakým slovním druhem v.v.b.h. alternují, se v školních gramatikách rozlišují vztažné věty vedlejší substantivní ([Kdo je slabý] // [Slaboch], musí být chytrý) a vztažné věty vedlejší adverbiální (Petr šel, [kam jsem ho poslal] // [domů]). Daneš ve ✍VT (1985) a po něm ✍MČ 3 (1987) je z hlediska funkce pokládají za věty popisně jmenovací; odkazují také na jejich užívání jako syntakticky samostatných výrazů při definicích významu jmen ve slovnících: slaboch = kdo je slabý. Rozdíly v č. popisech v.v.b.h. jsou důsledkem toho, jak se chápe jejich vztah ke konstrukcím obsahujícím jako „hlavu“ zájmenný výraz ten, to, tam, tehdy, tak…, tedy jak se chápe vztah mezi (4a) a (4b–d):

Podle ✍Sou (1972) má zájmenný výraz v ten/tam (4b) funkci anticipační, v (4c) funkci resumační, v (4d) je kombinace obou. V rámci tradiční mluvnice existuje několik možných analýz: (i) věty ve spojeních (a)/(c) a (b)/(d) jsou syntakticky různé: v (a)/(c) jde o v.v.b.h., v (b)/(d) o vztažné věty se zájmennou hlavou; (ii) věty ve spojeních (a)–(d) jsou syntakticky stejné: např. ✍Sbg (1980) v rozporuplné analýze; (iii) pro ✍Sou (1972) jsou věty ve spojeních (a) v.v.b.h., ve spojeních (b) to jsou věty s nominální hlavou, a to přístavkové; o (c) a (d) se konkrétně nemluví. Argument proti analýze typu (ii) přichází podle ✍Sou (1972) z příkladu, který ukazuje, že vztažné větě s ukazovacím zájmenem neodpovídá jméno s ukazovacím zájmenem, nýbrž bez něho: (4b) Ten, kdo je slabý, musí být chytrý ≠ Ten slaboch musí být chytrý = Slaboch musí být chytrý. S rozdílným chápáním vztahu mezi (4a) a (4b–d) souvisí taky rozdílné chápání zájmen kdo, co a příslovcí kde, kdy, jak…: ✍Sou (1972) v (4a) nepokládá kdo, co, kde, kdy, jak… za vztažná zájmena a příslovce vůbec (např. mluví o vedlejších adverbiálních větách neotázkových nevztažných), v (4b) kdo a co za vztažná zájmena pokládá, ale kde, kdy, jak za vztažná příslovce nepokládá. Jiní autoři tato zájmena a příslovce za vztažné výrazy i ve v.v.b.h. pokládají, vycházejíce z toho, že typ (4a) je odvozený z (4b), tj. že ukazovací zájmeno/příslovce, které je v (b) přítomno, je v (a) vynecháno. Tradičně se vychází z toho, že relativum kdo má rys [+personálnost], zatímco relativum co rys [–personálnost].

Z významového hlediska se tradičně rozlišují v.v.b.h. s významem (i) [určitost], (ii) [libovolnost výběru z třídy]. V.v.b.h. s rysem [určitost] mají podle mnoha analýz (pro č. ✍Šimík, 2010) ještě druhý sémantický rys, a to [maximálnost/exhaustivnost]. Např. věta Sním, co uvaříš, a zbytek dám psovi má proto jen takovou interpretaci, že DP zbytek má nutně jiného referenta, než je jídlo, které uvaří adresát. V.v.b.h. jsou potenciálně dvojznačné, mohou mít čtení (i) i (ii), srov. (5); čtení s významem (ii) je podporováno slovesem typu chtít ve v.v.b.h. (5a); význam (ii) je jednoznačně vyjadřován ↗postfixem ‑koli(v), připojeným k relativu, srov. (5b):

2 Formální gramatika

F(ree)R(elatives) jsou zapuštěné finitní CP, podle ✍Caponigra (2003) typicky ukazující tyto vlastnosti:

(a) Jsou to CP, které mají distribuci nevětných frází: CP v (6) má distribuci DP, CP v (7) má distribuci PP, resp. AdvP; k omezením distribuce viz dále:

(b) Na levé periferii FR se vyskytuje Rel(ativum) patřící do uzavřené množiny slov: Rel v FR (Rel_FR) jsou buď morfologicky identická s interogativy (k‑slovy i j‑slovy; dále jen k‑slova), přesněji: množina Rel_FR je vlastní podmnožinou interogativ (interogativa který, jaký a proč do množiny Rel_FR nepatří). Nebo jsou tvořena z interogativ postfixem ‑koli(v), a pak do množiny Rel_FR patří i deriváty z interogativ který a jaký, ale nikoli proč: Přečtu, jakou knihu mi půjčíš × Přečtu, jakoukoli(v) knihu mi půjčíš; viz dále. K‑slova (vlastně: k‑fráze) se na levou periferii FR, do pozice [Spec, CP], dostávají klasickým wh‑pohybem, tj. ↗A'-pohybem z pozice uvnitř vP n. TP, v níž jsou generovány, v níž získávají sémantickou interpretaci jako argument n. adjunkt a v níž po jejich posunu zůstane jejich foneticky nerealizovaná koindexovaná kopie (c):

Stejný pohyb k‑fráze do [Spec, CP] je taky v k‑otázkách (wh‑questions); pokud jsou to nepřímé otázky (IQ), je pohyb k‑fráze stejný jako v FR (8), jsou‑li to přímé otázky (DQ), pohyb k‑fráze není nutný n. není nutný až do levé periferie (9); ↗otázka:

(c) V povrchové struktuře, jejíž konstituent FR tvoří, není viditelná „hlava“ (XP, n. X), která je v syntaktickém a sémantickém vztahu k řetězu „k‑slovo_i – c_i“.

3 Syntax

Při syntaktické analýze FR shoda panuje aspoň v tom, že FR mají tu paradoxní vlastnost, že jsou to věty, ale mají distribuci nevětných frází, viz (6) a (7). Jinak analýzy variují z hlediska dvou parametrů: (i) povrchová realizace Rel: buď [Spec, CP], n. vně CP; (ii) derivační historie Rel: buď posun Rel z pozice, v níž je generováno, do pozice, v níž je povrchově realizováno, n. generování Rel přímo v pozici, v níž je povrchově realizováno. Vlivné analýzy, které byly navrženy, uplatnily tři ze čtyř možností, které nabízí kombinace (i) a (ii); viz taky ↗věta vztažná s jmennou hlavou:

(a) [Rel [CP …]] – klasická analýza angl. FR od ✍Bresnan(ové) & Grimshaw(ové) (1978), nazývaná external head hypothesis (↗hypotéza externí hlavy), dále např. ✍Citko(vá) (2002), ✍Citko(vá) (2004); strom viz ↗věta vztažná s lehkou hlavou. Pro relativní věty (RV) s nominální hlavou viz ✍Chomsky (1977) ad.

(b) [Rel_i [CP …t_i…]] – analýza navržená ✍Hirschbühlerem (1976), dále taky např. ✍Bonneau (1992), známá jako head raising // head promotion hypothesis (↗hypotéza nadzvednutí hlavy), pro RV s nominální hlavou ✍Vergnaud (1974), ✍Bhatt (2002) ad.

(c) [CP Rel …] – ???

(d) [CP Rel_i …t_i…]] – analýza známá zvl. od ✍Groos(ové) & van Riemsdijka (1981), dále ✍Grosu & Landman (1998), připomínající matching hypothesis (↗hypotéza sjednocení) pro RV s nominální hlavou ✍Kayne (1994) ad. Pro FR tato hypotéza předpokládá, že FR je modifikátorem foneticky/graficky prázdné hlavy: [NP 0 [CP Rel_i …t_i…]]; buď je prázdná hlava malé pro (✍Groos(ová) & Van Riemsdijk, 1981), n. velké PRO (✍Harbert, 1983); hypotéza je známá jako Comp hypothesis (komplementizérová hypotéza, protože Rel končí v [Spec, CP], tedy doméně ↗komplementizéru); strom viz ↗věta vztažná s lehkou hlavou. ✍Jacobson(ová) (1995) prázdnou hlavu nepředpokládá, takže FR je pro ni holá CP. Podobnou analýzu, i když založenou na jiných vlastnostech FR, navrhuje ✍Šimík (2010). Pro č. ✍Karlík (2013) ukázal, že FR s kdo a co mají stejnou distribuci s DP proto, že jsou komplementem DP s foneticky prázdnou hlavou (e = empty) D°:

Tato analýza je kompatibilní s komplementizérovou hypotézou a v jejím rámci se hlásí k podobné analýze, jakou navrhuje ✍Caponigro (2002). ✍Caponigro & Pearl(ová) (2009) nadto ukázali, že i angl. FR s where a when, které sémanticky mohou být interpretovány jako DP, n. PP (srov. příklad (7)), jsou syntakticky DP (v č. takovou analýzu podporuje vnitřní struktura k‑slov (kd‑o, kd‑e, kd‑y), která ukazují materiál, jaký mají pádovou flexí označená XP. Analýza v tomto stylu predikuje řadu vlastností FR:

(a) Vlastnost, která vyplývá z toho, že k‑fráze je generována ve vP uvnitř FR, se nazývá rekonstrukce a není specifickou vlastností FR, nýbrž struktur s k‑frází obecně. Analýza předpokládající řetěz [_Spec CP k‑fráze_i [_TP… c_i…]] predikuje distribuci anafor a zájmen v FR, jaká je v (10) a (11). V chorvatštině to pozoruje právě na strukturách typu (10) a (11) ✍Graanin-Yuksek(ová) (2008), v č. jsou takové struktury rodilými Čechy pokládány za správné jen v mluveném diskurzu (viz níže):

Podle klasické ↗teorie vázání (✍Chomsky, 1981) v (10) musí být ve FR referenčním výrazem anafora, tj. reflexivní posesivum s s‑ovým kořenem, protože daný referenční výraz je lokálně vázaný. Srov. strukturu před posunem k‑fráze: [Jan_i mu představí kteroukoli ze svých_i/*j studentek]. Naproti tomu v (11) musí být referenčním výrazem zájmeno, tj. nereflexivní posesivum s kořenem j‑ovým, protože daný referenční výraz je lokálně volný, ale může být vázán antecedentem mimo lokální doménu. Srov. zase strukturu před posunem k‑fráze: [Jan_i mu představí kteroukoli z jeho_*i/j studentek].

(b) Druhá vlastnost FR se nazývá efekt sdílení požadavků relativem // matching effect (viz ✍Bresnan(ová) & Grimshaw(ová), 1978, a mnoho dalších) a (i) je specifickou vlastností FR, (ii) jaz. se liší tím, zda tento efekt ukazují. Č. a další slovanské jaz. patří (spolu např. s něm., angl., franc. aj.) mezi jaz., které efekt sdílení požadavků relativem ukazují. Jde o dva požadavky:

Podle PSP je tedy (12) níže vyhovující, protože sloveso pozdravit přiděluje pozici, v níž je FR, Akuz (Já pozdravím _—Akuz), a Rel kdo získává uvnitř CP od slovesa potkat taky Akuz (Já potkám _—Akuz). (12) je vyhovující taky podle PSK, protože sloveso pozdravit selektuje DP a relativum kdo je DP. Naproti tomu (12a) je gramaticky špatně, protože je sice splněn PSK, ale PSP splněn není: Já pozdravím _—Akuz × _—Nom půjde kolem:

Efekt sdílení požadavků relativem je i v (13) a (14): FR v (13), v níž je k‑fráze komplementem P, která selektuje pád, je vyhovující podle PSP i PSK, FR v (14), v níž je k‑fráze Adv‑P, tedy bez pádových požadavků, je vyhovující podle PSK (neboť PSP je mimo hru):

Na řešení konfliktu PSP, který ilustruje (12a), existují v jaz. různé strategie (✍Groos(ová) & van Riemsdijk, 1981, kromě jiných); v č. ta, že Rel si nechává pád vyžadovaný zevnitř FR a pád vyžadovaný zevnitř maticové CP se vyjádří na nosiči v této CP, tj. využije se strategie syntaxe ↗vztažných vět s lehkou (pronominální) hlavou (false free relatives) (FFR); viz ✍de Vries (2006). Pádovým nosičem musí být zájmeno sdílející φ‑rysy s Rel, tedy ten (u kdo) a to (u co), nikoliv ta (proto: [_FFR ...ten, kdo…], [_FFR …ta, *kdo/*co…] a [_FFR …to, co…]). V konfiguracích, jako je (12), je t‑slovo z hlediska PSP nadbytečné (Pozdravím (toho), koho potkám), v konfiguracích, jako je (12a), je naopak ze stejných důvodů nutné (Pozdravím toho, kdo půjde kolem).

PSP nemusí být splněn, jestliže je oklamán pádovým synkretismem, tj. jestliže Rel pádovou morfologií vyjadřuje pád x přidělovaný vevnitř FR i pád y přidělovaný pozici, v níž je FR, z věty maticové:

(15) a (15a) jsou kontexty, v nichž PSP není splněn (konflikt nom. na relativu v FR a akuz. pozice, v níž je FR: (15) je však OK, protože Rel co ukazuje pádový synkretismus nom./akuz. co, a tedy jeho forma je s to PSP obelstít, zatímco (15a) je s *, protože Rel kdo takový pádový synkretismus neukazuje: nom. kdo, akuz. koho).

Efekt sdílení požadavků relativem způsobuje blokaci FR s Rel čí (*Zpívej píseň, _gen[_acc[čí chleba]_i jíš c_i]) a vynucuje strategii FFR: Zpívej píseň _gen[_gen[toho], _acc[čí chleba]_i jíš c_i].

Speciální situace je v kontextech, v nichž je pozici, v níž je FR, z maticové CP přidělován nom. Jaz., které ukazují PSP, se totiž liší tím, zda PSP platí i v této konfiguraci. Např. v něm. PSP i zde platí (16), podobně jako např. v angl., kdežto např. ve šp. zde PSP neplatí (17); srov. ✍Izvorski(ová) (1997):

Efekt PSP relativa v subjektové FR se obvykle dává do souvislosti s ↗pro-drop parametrem: Jaz., které mají obligátní foneticky realizovaný subjekt, nedovolují porušit PSP, kdežto jaz., které nemají obligátní foneticky realizovaný subjekt, porušit PSP dovolují. Podle Izvorski(ové) porušit PSP dovolují i slovanské jaz., jsouce pro‑drop jaz. Autorka uvádí polštinu, bulharštinu, slovinštinu, srbštinu a chorvatštinu, k jaz. dovolujícím porušit PSP v subjektové FR patří – očekávaně – i č.: Koho_Gen se dotkneš, zkamení; Koho_Acc urazíš, bude tvým nepřítelem; Komu_Dat se to nelíbí, může odejít; Na koho_PP ukážeš, nemusí odpovídat. PSP není nutný v imperativních kontextech: Koho urazím, nechť mi odpustí; Komu se to nelíbí, ať jde domů.

PSP je specifickou vlastností FR, a tedy je jedním (z mnoha) strukturálních rozdílů mezi CP, které v laboratorní podobě vypadají stejně, totiž mezi FR (18), jež jsou komplementem D°, a jsou tedy CP v pozici selektované jako DP, a IQ (nepřímými otázkami), jež jsou CP v pozici selektované jako CP (19):

Z uvedeného strukturálního rozdílu mezi FR a IQ vyplývá mnoho formálních rozdílů mezi oběma CP (✍Karlík, 2013), z nichž některé jsou ilustrovány kontrastem mezi (18a) a (19a), a právě kontrast (18a') × (19a') ukazuje zmíněné různé chování FR a IQ vůči PSP:

Pokud jde o efekt PSP, jsou zajímavé FR sub (20):

Podle standardní analýzy má k‑slovo kdo φ‑rysy [3. os.] (proto: Kdo čte × *Kdo čtu?, *Kdo čteš?…), [mask. živ.] (proto: Kdo jiný přišel? × *Kdo jiná přišla?) a [sg.] (proto: Kdo jiný přišel? × *Kdo jiní přišli?…), ale ve FR sub (20) slovesná flexe vyjadřuje jiné φ‑rysy, a přitom kromě [1. os. sg.] jsou vyhovující. (Shoda s 1. os. sg. v (20a) je blokována, syntakticky je dostupná: Já, kdo stojím u okna, překážím.) Možné vysvětlení příkladů sub (20) je takové, které podporuje analýzu FR jako komplementu D°, totiž: že D° v těchto případech obsahuje rys [účastník diskurzu], a tedy i φ‑rysy [1. os.] (mluvčí) a [2. os.] (adresát). Protože v FR je hlava D° bez fonetické realizace, tyto rysy nejsou realizovány osobními zájmeny 1./2. os., která mají φ‑rys [rod/sex], jež nabývá hodnot [♂] n. [♀] podle sexu osoby, která je mluvčím, resp. adresátem věty, v níž se vyskytují, a v FR je proto sdílení jen rysů [1./2. os.] a [sg./pl.], nikoli i sdílení rysu [rod/sex]:

Na rozdíl od toho: je‑li rys [účastník diskurzu] (asi v D°) realizován osobními zájmeny 1./2. os., je osobní zájmeno hlavou a predikát takové CP buď sdílí φ‑rysy hlavy (21), n. relativa (21a):

Protože v příkladech sub (21) jde – na rozdíl od FR sub (20) – o HR, je v ní dovoleno taky Rel jenž a který: Ty, kdo/jenž/který stojíš u okna, překážíš × Kdo/*Jenž/*Který stojíš u okna, překážíš.

Paralelismus už jednou uvedených struktur, zde opakovaných jako (22) a (23)

může být interpretován taky tak, že být pádovým nosičem je jen jedna vlastnost zájmena t‑, která vysvětluje jejich distribuci v (22) a (23), ale taky obligátnost pádového nosiče v definovaných syntaktických prostředích, např. v PP, v nichž t‑zájmeno saturuje pádové požadavky předložky, srov. kontrast (24) × (24a):

Pádový nosič je licencován taky pozicí CP v povrchové syntaxi. Deskriptivně lze formulovat generalizaci opírající se o hodnocení rodilých mluvčích: Jiná pozice FR než na levé či pravé periferii maticové věty je hodně příznaková: Mnoho Čechů ji pokládá za „snad možnou v mluvené nepřipravené řeči“, n. „nespisovnou“ (= asi gramaticky nesprávnou), a preferuje v těchto pozicích strategii FFR, srov. (25a) × (25b):

Analýza FR jakožto komplementu D° podává vysvětlení, proč je pádovým nosičem t‑slovo: t‑slovo je materiál, který musí být vložen do hlavy D°, je‑li nutné ohodnocení rysu [pád] přidělované příslušné DP, a vynucuje tak taky interpretaci DP s rysem [definitnost].

Bylo taky pozorováno, že v jazycích slovanských i jiných je rozdíl mezi tzv. jednoduchými FR (s wh‑frázemi typu kdo, co, kde, kdy…) a komplexními FR (s wh‑frázemi typu který, jaký, čí DP), spočívající v tom, že v komplexních FR musí být postfix -koli(v), zatímco v jednoduchých FR nikoli:

Analýza tohoto jevu je různá: ✍Tredinnick(ová) (2005) nabízí analýzu na základě sémantiky angl. ‑ever, ✍Citko(vá) (2010) nabízí na bázi polštiny analýzu syntaktickou.

✍Izvorski(ová) (2000) upozornila na speciální typ FR, který nazývá volný adjunkt (free adjunct free relative): (a) Kdokoli přijde, Petr ho pozná; (b) Jakkoli byl chytrý, nepoznal to. Základní rozdíl mezi nimi a standardními FR je: (i) volné adjunkty jsou jen CP, a tedy nemají k dispozici strategii FFR jako FR; (ii) volné adjunkty nemají distribuci DP/PP, nýbrž CP; (iii) volné adjunkty mají interpretaci, jakou mají CP se spojkou, a to interpretaci irelevantních okolností (a'): At přijde kdokoli, Petr ho pozná, n. jejich speciálního typu, tj. přípustky (b'): Ačkoli byl chytrý, nepoznal to.

V angl. byly popsány taky tzv. transparent free relatives: He made an uninspired and [what I’d describe as catastrophic] decision. V č. jsou takové struktury některými mluvčími pokládány za „možná negramatické“: Vláda učinila, co by se dalo označit za nejhorší rozhodnutí v tomto roce; jejich analýza však zatím není k dispozici. V ✍Grosu (2003) je nabízeno vysvětlení, proč je nemá např. ruština.

4 Sémantika

Většina lingvistů se shoduje na tom, že FR jsou interpretovány jako určité DP (✍Jacobson(ová), 1995; ✍Caponigro, 2003; ✍Hinterwimmer, 2008). To vysvětluje, že intuitivně nejpřirozenější parafrází FR jsou právě určité DP, popř. PP obsahující určitou DP (srov. ✍Caponigro, 2003):

V literatuře se však objevují také názory, že FR mohou být interpretovány jako univerzální kvantifikátory (✍Cooper, 1983; ✍Larson, 1987), resp. indefinita libovolného výběru (free choice), zejména je‑li relativum modifikováno postfixem ‑koli(v). Konečně některé analýzy přisuzují neurčitou sémantiku i FR bez ‑koli(v) (✍Berman, 1991; ✍Wiltschko(vá), 1998).

Při derivaci FR s určitou (definitní) interpretací se vychází z klasické sémantické reprezentace k‑vět (wh‑clauses) jako vlastností individuí. Základní sémantikou věty (FR) kdo přišel je tedy vlastnost lidských individuí, která přišla – formálně zachycena charakteristickou funkcí λx. x je člověk & x přišel. Tato vlastnost je posléze proměněna (operací zvanou type‑shifting, konkrétněji type-lowering; ✍Partee(ová), 1987) na maximální individuum (předpokládáme existenci plurálních individuí; ✍Link, 1983) s touto vlastností – formálně σx. x je člověk / jsou lidé & x přišel/přišli. Názory na to, jak a proč k této typové změně z vlastnosti na individuum dochází, se liší. ✍Šimík (2010) argumentuje, že jde o pravidlo, jež se uplatňuje vždy, když je CP se sémantikou vlastnosti poslána ze syntaxe k sémantické interpretaci. ✍Jacobson(ová) (1995) tvrdí, že toto pravidlo je součástí sémantiky relativních zájmen (resp. k‑frází); v takovém případě má relativum kdo (užité v FR) sémantiku funkce λP. σx. x je člověk / jsou lidé & x je P. Nejčastější je však názor, že tato proměna je důsledkem přítomnosti prázdné kategorie D, která relativní CP selektuje (např. ✍Caponigro, 2003, pro č. pak ✍Karlík, 2013). Sémantika této prázdné kategorie pak odpovídá sémantice určitého členu (např. ✍Strawson, 1950) – formálně λP. σx. x je P.

Podle analýzy ✍Bermana (1991) – podobně u ✍Wiltschko(vé) (1998) – je FR volnou individuovou proměnnou, např. FR kdo přišel má denotaci x, přičemž x je člověk & x přišel. Tato sémantika odpovídá interpretaci neurčitých zájmen a frází podle ✍Heim(ové) (1982), podle níž neurčité zájmeno někdo denotuje volnou proměnnou, jejíž hodnota je omezena lexikálním obsahem indefinita – tedy x, přičemž x je člověk. Hodnota této volné proměnné pak může být buď defaultní – tedy (v daném kontextu) maximální (plurální) individuum, jež lze dosadit za danou proměnnou (v tom případě je derivována sémantika určité DP, jako výše), podle Bermana může však ona volná proměnná být i vázána adverbiálními kvantifikátory, v kterémžto případě získává kvantifikační interpretaci. Např. větu Marii se málokdy zalíbí, kdo neumí vařit lze interpretovat jako málo x (x je člověk & x neumí vařit) je takových, že se zalíbí Marii – kdy volná proměnná x (x je člověk & x neumí vařit) získává díky adverbiu málokdy interpretaci obdobnou neurčitému zájmenu (resp. kvantifikátoru) málokdo. Nejpřirozenější parafrází dané věty je tedy věta Marii se zalíbí málokdo, kdo neumí vařit a nikoliv Marii se málokdy zalíbí ten člověk, který neumí vařit. ✍Hinterwimmer (2008) nicméně poukazuje na to, že takovou větu lze parafrázovat pomocí plurální určité DP, tedy Marii se málokdy zalíbí  ti lidé, kteří neumějí vařit, na základě čehož argumentuje, že i v těchto případech lze FR interpretovat jako určitou (konkrétněji určitou plurální) DP. I pro větu Karel chce napsat, co se bude dobře prodávat (např. ✍Wiltschko(vá), 1998) se zdá být nejpřirozenější parafrází věta s neurčitou DP: Karel chce napsat nějakou/^#tu knihu, která se bude dobře prodávat. Nicméně i v tomto případě existuje parafráze s určitou DP, totiž Karel chce napsat takovou knihu, která se bude dobře prodávat, na základě čehož ✍Hinterwimmer (2008) argumentuje, že i taková FR je interpretována jako určitá DP – ač se určitost v tomto případě netýká konkrétního individua, nýbrž konkrétního (určitého) druhu.

FR s k‑slovy s postfixem ‑koli(v) se často analyzují jako univerzální kvantifikátory (↗totalizátory), resp. indefinita libovolného výběru. Nejpřirozenější parafrází pro větu Diplom dostane, kdokoliv přijde se zdá být věta Diplom dostane každý, kdo přijde – formálně ∀x. x je člověk & x přijde → x dostane diplom. Nicméně existují empirické argumenty proti takové analýze: (i) Všechny typy FR (ať už s n. bez ‑koli(v)) se chovají stejně jako určité DP a jinak než univerzální kvantifikátory v tom, že nemohou být modifikovány výrazy jako téměř – viz (28a) a (28b):

(ii) Všechny typy FR (ať už s n. bez ‑koli(v)) se chovají jinak než univerzální kvantifikátory v tom, že nemohou mít dosah pod negací – (29a) × (29b). I v tomto případě se chování FR shoduje s chováním určitých DP – (29c), jejichž známou vlastností je, že jejich dosah (mají‑li vůbec nějaký) je vždy nejširší možný – tedy v tomto případě nad negací:

(iii) Jsou‑li FR s ‑koli(v) druhem indefinit libovolného výběru, pak není jasné, proč je jejich distribuce mnohem méně omezená. Jak známo, indefinita libovolného výběru nejsou licencována v tzv. epizodických kontextech a vyžadují přítomnost určitého typu operátoru, např. modálního slovesa:

Na základě těchto a podobných argumentů se ✍Dayal(ová) (1995), ✍von Fintel (2000), ✍Aloni(ová) (2007) či ✍Hinterwimmer (2008) shodují na tom, že sémantiku určitých (plurálních) DP mají všechny typy FR. Postfix ‑koli(v) (jemuž v angl. odpovídá ‑ever, např. whoever) je pak analyzován velmi různorodě, nikdy však jako univerzální kvantifikátor s individuovou doménou. ✍Dayal(ová) (1995) navrhuje (pro kritickou diskuzi viz ✍von Fintel, 2000), že ‑koli(v) (resp. ‑ever) skutečně je univerzálním kvantifikátorem s doménou možných světů. Jedná se tedy podle ní vlastně o modální výraz vyjadřující epistemickou nutnost. Věta Karel jí, cokoliv jeho žena uvaří je interpretována v zásadě jako Karel jí to, co jeho žena uvaří a pro všechny možné světy s’ (epistemicky dostupné ze skutečného světa s), v nichž jeho žena uvaří něco jiného, platí, že Karel jí to, co uvaří v s’. Tímto způsobem je nepřímo zachycen efekt libovolného výběru – Karel jí to, co jeho žena uvaří, nezávisle na tom, v jakém (epistemicky dostupném) možném světě se nacházíme. Podle ✍Aloni(ové) (2007), jejíž analýza je založená na principech ↗hamblinovské sémantiky, tvrdí, že afixy typu ‑koli(v) signalizují přítomnost dvou fonologicky prázdných operátorů – „exhaustivizátoru“ exh a propozičního univerzálního kvantifikátoru [∀]. Indefinita libovolného výběru (kdokoliv) a homonymní vztažná zájmena v FR se pak liší pouze tím, jaký dosah má exh. U indefinit volného výběru má exh vyšší dosah (Diplom může exh dostat kdokoliv) než u FR (Diplom dostal, exh kdokoliv chtěl). Viz též ↗věta vztažná, ↗věta vztažná s jmennou hlavou, ↗věta vztažná s lehkou hlavou, ↗věta vztažná omezovací, ↗věta vztažná neomezovací, ↗modální existenciální věta, ↗konstrukce důrazově vytýkací, ↗zájmeno vztažné.